Strategie, jak získat emoční kontrolu nad traumatizujícími vzpomínkami

Mám velké pochopení pro nutkání lidí k neustálému připomínání svých traumatických příběhů, jako by se pokoušeli prostřednictvím toho nalézt nějaké uzavření nebo pochopení. Nicméně, jak naznačuje nejen klinický výzkum, ale i mé vlastní pozorování, tímto způsobem často pouze udržujeme trauma živé. Přetáčení a přehrávání starých záznamů je přirozená reakce, ale málokdy je to cesta k uzdravení.

Zdá se, že psaní může být velmi účinným nástrojem k přepracování a reframingu těchto příběhů. James Pennebaker a jeho práce "Writing Yourself Open" nabízí silný argument pro moc psaní jako prostředku terapeutického procesu. Ne v digitální formě, ale ručním psaním. Jde o to, aby člověk zaznamenal svůj příběh tak, jak ho cítí a jak si ho pamatuje, až do bodu, kdy se cítí, že je vše napsáno.

Několikrát to opsat, zdokonalovat, zrevidovat, dokud nemá pocit úplnosti a autenticity. Tento text by měl být osobní a soukromý; jeho cílem je sloužit jako prostředek sebepoznání a sebepřijetí. A jakmile je tento text hotov, doporučuji jedno z různých gest uzavření: spálit ho, zakopat ho, odhodit do vody, apod. Jde o fyzický akt, který symbolizuje ukončení jednoho kapitoly a otevření nové.

Jeden fascinující případ, který mě osobně zaujal, byl příběh reportéra Boba Simona, který byl vyslán, aby pokryl první válku v Zálivu. Jeho zážitky, které zahrnovaly zajetí a mučení, mu způsobily vážné posttraumatické stresové příznaky. O několik let později však napsal knihu o svých zkušenostech a účinky těchto traumat na něj tak nějak zmizely s vydáním knihy. Bylo to, jako by aktem vyprávění a dokončení své knihy dosáhl psychického uzavření.

Není to metoda vhodná pro každého, ale někteří z mých klientů našli v tomto procesu psaní a uzavření mnoho hodnoty. Je to jako kdyby něco, co bylo zaseknuto v nich, konečně našlo cestu ven a nyní může energie této osoby volně proudit. Znáte to, když máte v krku knedlík a najednou se vám podaří ho spolknout? Něco podobného to může udělat s emocemi, které byly dlouho uvězněny.

Takže, pokud vás něco trápí a přijde vám, že jste uvízli ve smyčce svého vlastního vyprávění, možná by vás mohlo osvobodit, když svůj příběh opustíte v literární formě a dovolíte mu odejít fyzickým aktem ukončení. Tento přístup není pouhým přeformulováním problému, ale snahou o znovudefinování vašeho vztahu s ním, což může být prvním krokem k větší emocionální svobodě a klidu na duši.