Narcismus: Jen zlý egoista, nebo šikovný přeživší?

Slovo „narcismus“ v nás rezonuje s téměř instinktivním odporem. Představíme si pod ním toxicitu, bezbřehou sebestřednost a chladnou manipulaci. Je to stín, který se v naší kultuře stal synonymem pro vše, co je na lidské povaze pokřivené. Ale co kdybychom na chvíli odložili předsudky a podívali se na tento fenomén optikou, která není tak černobílá? Co když narcismus, v určitých svých podobách, není jen patologií, ale i nečekaně propracovanou strategií přežití? Pojďme se ponořit do zrcadlového labyrintu narcismu a prozkoumat, proč na jeho nositele někdy hledíme skrz prsty, a proč bychom před některými jejich rysy možná měli naopak smeknout klobouk.

Historické okénko: Kde se vzal Narcis a co o něm říkali dávní myslitelé?

Naše cesta začíná, jak jinak, u starověkého mýtu. Ovidius nám zanechal příběh o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu v jezírku a pro tuto nešťastnou lásku zchřadl. Tento příběh je archetypálním varováním před pohlcující sebeláskou, před nebezpečím, kdy se pohled do vlastního nitra stane vězením.

Psychologie si však na narcismus posvítila až mnohem později. Na konci 19. století jej průkopníci jako Havelock Ellis⁴ a Paul Näcke¹⁴ označili za sexuální perverzi – za něco podivného, co se vymyká normě. Skutečnou revoluci ale přinesl až Sigmund Freud⁵. Byl to on, kdo si všiml, že určitá míra narcismu je zcela přirozená. Jeho koncept „primárního narcismu“ popisuje stav nemluvněte, které je středobodem svého světa – jde o zdravý základ instinktu sebezáchovy a budoucího sebevědomí. Problém nastává až u „sekundárního narcismu“, kdy dospělý jedinec stáhne svou životní energii (libido) z okolního světa zpět k sobě, což může vést k patologické megalomanii. Freud si však již tehdy bystře povšiml, že narcistické osobnosti často přitahují obdiv a stávají se vůdci. Jako by tušil onen adaptivní potenciál.

Od Freuda se chápání narcismu dále vyvíjelo, od „nemoci boha“ (Kernberg⁹, Kohut¹⁰) po projevy hlubokých problémů se sebeúctou (Reich¹⁶). Definitivní razítko psychopatologie však narcismus získal až v roce 1980, kdy se v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-III)¹ objevila narcistická porucha osobnosti (NPD). Mýtus se tak definitivně proměnil v diagnózu a my od té doby neustále balancujeme na tenkém ledě mezi zdravou sebedůvěrou a patologickým egoismem.

Proč je Narcis vlastně "dobrý"? aneb Adaptivní výhody narcismu

Navzdory negativní konotaci přináší narcismus svému nositeli překvapivé výhody. Výzkumy ukazují, že jedinci s vyšší mírou narcistických rysů často vykazují méně symptomů deprese a úzkosti, cítí se méně osamělí a celkově jsou spokojenější se životem^8,18. Je zde samozřejmě zásadní poznámka: spokojení jsou oni sami. Jejich okolí to může vnímat diametrálně odlišně.

Jejich neochvějná sebedůvěra a touha po moci se často přetavují v pozoruhodný kariérní úspěch⁶. Chtějí vliv, chtějí šéfovat a často se jim to daří. V arénách byznysu, politiky či zábavního průmyslu, kde se sebedůvěra prodává nejlépe, nacházejí své přirozené prostředí. Jejich charisma, rozhodnost a schopnost prezentovat vize z nich dělají na první pohled ideální lídry týmů i celých národů.

Z čistě evolučního hlediska dává narcismus také jistý smysl. Narcisté bývají promiskuitnější. Více partnerů znamená statisticky vyšší šanci na zplození potomků a efektivnější šíření vlastních genů. Lze dokonce spekulovat, že zatímco zvířata mají pro přežití vrozené instinkty, lidstvo má… narcismus? Někteří teoretici jej považují za klíčovou biologickou funkci pro přežití v komplexním sociálním světě.

Existuje pojem „zdravý narcismus“ – koktejl dravosti a sebedůvěry, který je však umírněn kapkou empatie^7,12. Je to schopnost stát si za svým, prosadit se, ale nikoli bezohledně a přes mrtvoly. Často také narcistické brnění slouží jako ochranný štít proti vnitřnímu trápení, jako mechanismus, který pomáhá skrýt hlubokou nejistotu a chránit křehké vnitřní já. Není divu, že zejména grandiózní narcismus koreluje s mentální houževnatostí a odolností vůči stresu – sebevědomí a orientace na cíl jsou mocnými zbraněmi¹⁷.

Narcis má dvě tváře: Kontroverze a temná strana mince

Největší debata se vede o hranici. Kde končí zdravá ambice a začíná patologická porucha? Narcistická porucha osobnosti (NPD) je definována velikášstvím, neustálou potřebou obdivu a neschopností empatie^11,15. Takový jedinec své okolí ničí a vysává, nikdy nepřizná chybu a zanechává za sebou spoušť ve vztazích. Právě tato temná stránka často maskuje hlubokou nejistotu, sebepohrdání a vnitřní prázdnotu – fenomén známý jako „zranitelný narcismus“¹⁷.

Nedostatek empatie, sklon k manipulaci, podvodům a zradě činí ze vztahů s patologickými narcisty peklo na zemi³. Jejich sobectví a nerespektování pravidel narušují společenskou soudržnost, což přirozeně vyvolává hněv a odmítnutí. Je také možné, že narcismus není ve skutečnosti evoluční výhodou, ale spíše slepou uličkou – rysem, který sice přímo nebrání v reprodukci, ale v širším kontextu společnosti škodí.

Léčba těchto jedinců je pak mimořádně obtížná. Jejich klíčovým rysem je neschopnost připustit si problém. Proč by vyhledávali pomoc, když ve svém světě žádnou chybu neudělali?

Co nám (ne)řekne budoucnost? Výzkum a kam směřuje

Vědecká komunita se dnes snaží narcismus pochopit v jeho plné komplexnosti. Cílem je lépe rozlišit adaptivní a maladaptivní formy². Co přesně tvoří onen „zdravý“ komponent? Probíhá intenzivní výzkum evolučních kořenů narcismu a jeho role v dospívání, kde je riskování a formování identity klíčové.

Zajímavé je zjištění, že s věkem se toxické rysy narcismu mohou zmírňovat, zatímco ty adaptivní, jako je autonomie, naopak posilují. Co tento proces ovlivňuje? Pokud narcismus pochopíme spíše jako adaptační mechanismus než jen jako stigma, můžeme vyvinout nové, účinnější terapie, například založené na kognitivním přepracování chybných vzorců myšlení.

Stále však zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Proč jsou grandiózní narcisté subjektivně šťastnější? Jak narcismus funguje na neuroanatomické úrovni? Je to neměnný rys, nebo stav, který můžeme ovlivnit? A jakou roli v jeho vzestupu hrají sociální sítě, které se zdají být pro narcistickou sebeprezentaci ideálním jevištěm?

Ještě jednou ten zrcadlový labyrint

Narcismus je fascinující a hluboce komplexní fenomén. Není to jen nálepka pro „zlého člověka“. Může být ochranným štítem, motorem úspěchu i evoluční strategií. Ten stejný meč má však dvě ostří: co je výhodou pro jednotlivce, může se stát pohromou pro jeho nejbližší okolí a společnost.

Klíčem je rozlišovat, chápat nuance a nahlížet za fasádu. Pokud lépe porozumíme motivacím a mechanismům, které za narcismem stojí, můžeme se nejen lépe chránit před jeho toxickými projevy, ale také efektivněji pomáhat těm, kteří v jeho zrcadlovém labyrintu uvízli. A možná, jen možná, i sami v sobě najít onen křehký, ale důležitý balanc mezi zdravým sebevědomím a pokorou.

References

1. American Psychiatric Association. (1980). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (3rd ed.). Washington, DC: Author.
2. Back, M. D., & Morf, C. C. (2019). The psychology of narcissism: A review of the research literature. Annual Review of Clinical Psychology, 15(1), 163–188.
3. Dragan, A., & Opre, A. (2021). Parental narcissism, coping strategies, and well-being in adult children. Frontiers in Psychology, 12, 674513.
4. Ellis, H. (1898). Auto-erotism: A psychological study. Alienist and Neurologist, 19(2), 260–291.
5. Freud, S. (1914). On narcissism: An introduction. (J. Strachey, Trans.). In J. Strachey (Ed. and Trans.), The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (Vol. 14, pp. 73–102). Hogarth Press.
6. Hložánková, Z. (2012). Narcismus v organizaci: Příčiny, projevy a důsledky [Narcissism in organization: Causes, manifestations and consequences] (Master’s thesis, Masaryk University). https://is.muni.cz/th/thj7q/BP_-_Zuzana_Hloza_kova.pdf
7. Holtzman, S., & Strube, M. J. (2012). The Narcissistic Personality Inventory is a measure of adaptive and maladaptive narcissism. Journal of Research in Personality, 46(1), 123–127.
8. Jauk, E., Weichbold, P., & Rauter, T. (2020). The bright and dark sides of narcissism. Personality and Individual Differences, 161, 109961.
9. Kernberg, O. F. (1975). Borderline conditions and pathological narcissism. Jason Aronson.
10. Kohut, H. (1971). The analysis of the self: A systematic approach to the psychoanalytic treatment of narcissistic personality disorders. International Universities Press.
11. Miller, J. D., & Campbell, W. K. (2008). Narcissism and personality disorders. In W. K. Campbell & J. D. Miller (Eds.), The handbook of narcissism and narcissistic personality disorder: Theoretical approaches, empirical findings, and treatments (pp. 448–457). John Wiley & Sons.
12. Miller, J. D., Watts, A. L., & Campbell, W. K. (2017). Adaptive and maladaptive narcissism: A meta-analytic review. Journal of Research in Personality, 71, 10–21.
13. Näcke, P. (1899). Die sexuellen Perversionen in der Irrenanstalt [Sexual perversions in the asylum]. Psychiatrische en Neurologische Bladen, 3(2), 173–199.
14. Pincus, A. L., & Lukowitsky, M. R. (2010). Narcissism: A contemporary approach. Annual Review of Clinical Psychology, 6(1), 421–447.
15. Reich, A. (1960). Pathologic forms of self-esteem regulation. The Psychoanalytic Study of the Child, 15, 215–230.
16. Reich, W. (1933). Character analysis. (V. R. Carfagno, Trans.). Farrar, Straus and Giroux.
17. Stoeber, J., & Back, M. D. (2020). Grandiosity and vulnerability: A systematic review of studies on the structure of narcissism. Journal of Research in Personality, 84, 103893.
18. Zajenkowski, M., & Maciantowicz, Z. (2021). The link between grandiose narcissism and happiness: A meta-analysis. Personality and Individual Differences, 172, 110599.

Prohlášení o vyloučení odpovědnosti

Tento článek má pouze informativní a vzdělávací charakter. Nenahrazuje odbornou psychologickou diagnostiku, poradenství ani terapii. Pokud se nacházíte v ohrožující situaci nebo máte pocit, že nezvládáte svou situaci sami, vyhledejte prosím neprodleně pomoc kvalifikovaného odborníka na duševní zdraví nebo se obraťte na krizové linky, např. Linka bezpečí, Bílý kruh bezpečí. Institut Evoluce Vztahů nenese odpovědnost za rozhodnutí učiněná na základě tohoto článku bez konzultace s odborníkem.

O Institutu Evoluce Vztahů

Přístup Institutu Evoluce Vztahů (IEV) je založen na hlubokém pochopení subjektivního prožívání obou partnerů a na snaze vytvořit společný bezpečný prostor, kde se oba partneři cítí vyslyšeni a pochopeni. Více informací a kontakty naleznete na našich webových stránkách institutevolucevztahu.cz.

O autorovi

Ing. Miroslav Sázovský je zkušený vztahový kouč s více než 10 lety praxe v oblasti individuálního a párového poradenství. Specializuje se na problematiku toxických vztahů, narcistické poruchy osobnosti a emoční manipulace. Je spoluzakladatelem Institutu Evoluce Vztahů. Více o našem týmu a přístupu naleznete v sekci O nás na webu Institutu.